Первая страница
Наша команда
Контакты
О нас

    Главная страница


За себя или за другую? Za sebe nebo za jinou




страница1/11
Дата05.07.2017
Размер0.54 Mb.
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11
Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav slavistiky

Učitelství ruského jazyka a literatury

pro střední školy

Mgr. Kateřina Palánová


Obraz ženy ve vybraných povídkách

Ivana Bunina a Valerije Brjusova

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Josef Dohnal, CSc.

2011



Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala
samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………..



Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu své diplomové práce,

panu doc. PhDr. Josefovi Dohnalovi, CSc., za cenné a užitečné rady a připomínky.

OBSAH:


OBSAH: 4

1 ÚVOD 5


2 ŽENA V PRŮBĚHU HISTORIE 7

2. 1 Postavení ženy ve společnosti a počátky bojů za rovnoprávnost 7

2. 2 Ženy a volební právo 10

2. 3 Rodina 10

2. 4 Ženy v Rusku 11

2. 5 Ženy a vzdělání 13

2. 6 Počátek 20. století 13

3 FEMINISMUS 15

3.1 Feministická literární teorie 17

4 SITUACE VE SPOLEČNOSTI A V LITERATUŘE 22

4.1 Historické okolnosti 22

4.2 Situace v literatuře 23

5 IVAN ALEKSEJEVIČ BUNIN 28

6 VALERIJ JAKOVLEVIČ BRJUSOV 32

7 ANALÝZA 35

7.1 Buninovy povídky 35

7. 1. 1 Легкое дыхание (Lehký dech) 35

7. 1. 2 Муза (Múza) 38

7. 1. 3 Руся (Rusja) 41

7. 1. 4 Антигона (Antigona) 44

7. 2 Brjusovovy povídky 48

7. 2. 1 Последние страницы из дневника женщины (Poslední stránky z deníku jedné ženy) 48

7. 2. 2 Обручение Даши (Dášino zasnoubení) 53

7. 2. 3 Через пятнадцать лет (Po patnácti letech) 56

7. 2. 4 За себя или за другую? (Za sebe nebo za jinou?) 59

8 ZÁVĚR 62

9 РЕЗЮМЕ 65

10 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 71

10. 1 Primární literatura 71

10. 2 Sekundární literatura 71

10. 3 Internetové zdroje 73




1 ÚVOD


Ženy i muži měli ve společnosti vždy rozdílné role, které se v průběhu historie proměňovaly. V pravěku žena zajišťovala rostlinnou potravu, muž měl na starosti lov zvěře. Ve starověku a středověku byly ženy podřízeny mužům, jejich úkolem byla především péče o rodinu, výchova dětí a údržba domu, muž zajišťoval výdělek. V dnešní době toto striktní vymezení rolí již neplatí. Ženy ve většině zemí během 20. století získaly volební právo a v různých organizacích bojovaly za svou nezávislost. Není tedy nic neobvyklého, když se muž stará o rodinu a žena se věnuje kariéře. Pořád ale v péči o děti a domácnost převládají ženy.

Tato diplomová práce se zabývá zobrazením ženy ve vybraných povídkách Ivana Bunina a Valerije Brjusova. Oba autoři jsou v ruské literatuře v podstatě současníci. Oba svým dílem významně přispěli k rozvoji ruské literatury. Jejich tvorba je spjatá s přelomem 19. a 20. století, v této době se mění nejen společenská situace, ale také situace v ruské literatuře.

Diplomová práce je rozdělena na část teoretickou a část praktickou. V teoretické části se nejprve obracíme do historie a zkoumáme, jak se mění postavení ženy ve společnosti od 19. století do počátku 20. století s drobnými odbočkami do starší doby. Všímáme si, jaké postavení zaujímala žena v rodině, jaké měla právo na vzdělání, kdy se začínají objevovat počátky ženského hnutí, kdy se začaly projevovat snahy o prosazení volebního práva pro ženy. Zaměřujeme se především na ženu v souvislosti s dějinami Evropy, jedna podkapitola je věnována postavení žen v Rusku. Dále se práce soustředí na vymezení a historii feminismu a feministické literární kritiky, čili témat, které s postavou ženy souvisí. Feministická literární teorie se zabývá nejen zkoumáním žen jako spisovatelek, ale také tím, jak je v literárních dílech zobrazována žena. Právě obraz ženy v literárních dílech je tématem naší diplomové práce.

Součástí teoretické části je také krátký přehled toho, jak vypadala společenská situace a situace v ruské literatuře dané doby. Dále jsou v medailonech krátce představeni oba autoři a jejich tvorba.

Praktická část zahrnuje analýzu konkrétních povídek Bunina a Brjusova. Pro analýzu byly vybrány čtyři povídky od každého autora. Konkrétně se jedná o Buninovy povídky Lehký dech (1916), Múza (1938), Rusja (1940), Antigona (1940) a Brjusovovy povídky Poslední stránky z deníku jedné ženy (1910), Dášino zasnoubení (1913), Po patnácti letech (1909), Za sebe nebo za jinou? (1910). Vybrané povídky souvisí s tematikou lásky a dominují v nich ženské postavy. Analýzy jsou zaměřeny na prozkoumání základních vyprávěcích kategorií času, prostoru, postav, vypravěče, ale i stylu. Největší důraz je kladen na postavu ženy. Úkolem diplomové práce je zjistit a porovnat, jakým způsobem oba autoři ve svých dílech zobrazují ženu, jaké jsou její charakterové vlastnosti, jaký je její vztah k mužům. Snažíme se také zjistit, zda se v povídkách objevují nějaké myšlenky související se sociálním postavením ženy.


2 ŽENA V PRŮBĚHU HISTORIE

2. 1 Postavení ženy ve společnosti a počátky bojů za rovnoprávnost


Náznaky boje za samostatnost žen se objevují již v druhé polovině 17. století, kdy se ve Francii projevuje hnutí „Précieuses“, které přichází s radikální myšlenkou, že úloha matky a manželky je nudná otrocká práce a zabraňuje rozvoji ženské osobnosti. Hnutí se projevilo zejména ve šlechtických vrstvách a v buržoazii, zasáhlo Francii a Anglii. Některé ženy podle zásad tohoto hnutí přenechávaly své děti ihned po porodu do péče chův a vychovatelek, jiné ženy odmítaly sňatek a rodinu. Požadovaly nárok na přístup ke stejnému vzdělání jako muži. V lidových vrstvách bylo toto hnutí zesměšňováno, skandalizováno. „Veřejné mínění totiž považovalo panovačnost, hrubost a neomalenost ve vztahu k ženě v manželství za přirozený projev obecně uznávané mužské nadvlády.“1

V 18. století v době osvícenství se v souvislosti se společenskými salóny začínají objevovat první náznaky k vyrovnání rozdílů mezi pohlavími. Ve druhé polovině 18. století se však objevují úřední zákroky proti podnikavým ženám, které se prosazovaly v řemeslnických činnostech, obchodu a konkurovaly tak mužům.

V roce 1789 vypukla Velká francouzská revoluce, která prosazovala tradiční normu ženského a mužského chování. Ideologem revoluce byl Jean Jacques Rousseau, podle jehož tvrzení je úloha ženy a muže ve společnosti striktně oddělená. Olympe de Gouges, bojovnice za práva žen, sepsala Deklaraci práv ženy a občanky (Déclaration des droits de la Femme et de la Citoyenne, 1791), ve které zdůrazňovala požadavky na ochranu ženy, např. požadavek na ochranu mateřství. Ženy se podle ní rodí svobodné a jsou si rovny s muži. Olympe de Gouges byla obviněna z touhy po státnické moci a z opomenutí ctností přináležejících jejímu pohlaví, v roce 1793 byla popravena. Po pádu revoluční vlády byl v roce 1795 vydán dekret, který ženám zakazoval účastnit se v politických hnutích, ženy se dokonce nemohly na ulici shromažďovat ve větší skupince než pěti. V rámci revoluce si ženy vydobyly právo na rozvod manželství v roce 1792, roku 1816 bylo však toto právo zrušeno.

V 19. století byly dějiny žen úzce spojeny s ženským hnutím. Řešil se problém tzv. ženské otázky - především se jednalo o vztah žen k mužům a řešil se charakter rodiny jako primárního místa ženy. V roce 1901 se v jedné publikaci poprvé objevuje slovo feminismus. Toto slovo pochází z Francie a ve 20. století se stalo mezinárodně rozšířeným pojmem. „Šlo o právo žen na určení vlastního místa ve společnosti, o rozvoj osobnosti a tím, jak se stále více zdůrazňovalo, také o podporu obecného blaha.“2 Ženská otázka řeší jednak problémy ekonomicko-sociální, jednak kulturní.

Během 19. století se feminismus projevoval v publicistice a v literární tvorbě. V literatuře se autorky zabývaly především otázkou ženské chudoby a kritizovaly manželství. Mezi neznámější představitelky patří Jane Austenová a sestry Brontëovy. V Rusku a Uhrách některé spisovatelky požadovaly novou podobu vztahů mezi pohlavími již počátkem 19. století.

„Klasické ženské hnutí 19. a počátku 20. století bylo hnutím žen (i když nikoli všech a zahrnovalo i mnohé muže) pro ženy. Usilovalo o zásadní změnu mezi pohlavími cestou zlepšení situace žen v hospodářském, sociálním, politickém a kulturním ohledu, a sice jak ve srovnání s jejich dosavadním postavením, tak i v porovnání s muži a ve vztahu k nim. Cílem nebyla rovnost nebo výměna rolí, ale oproštění od subordinace dané příslušností k pohlaví. Hnutí nezdůrazňovalo individualismus ve smyslu individu absolu, nýbrž individualitu ve smyslu sebenalézání subjektivní role – a jak se často říkalo – autonomie. Jejím modelem nebyl život mužů, i vzhledem k tomu, že ani u většiny z nich nebyla podobná autonomie realitou. Jednalo se spíš o rozvoj osobnosti svobodným rozvinutím vlastních sil a odstraněním přehrad, které jim kladly tradice a právo.“3

V 19. století v rámci habsburské monarchie žily některé ženy z vysoké šlechty poměrně nezávisle. Objevovaly se rozvody, mimomanželské vztahy, volná láska, přístup k vyššímu vzdělání, samostatné vystupování na veřejnosti.

V polovině 19. století se ženy z vrstev buržoazie spíše dobrovolně podřizovaly péči o rodinu a domácnost, ale nevzdávaly se vystupování na veřejnosti, věnovaly se charitativním činnostem, pečovaly o nemocné v době epidemií. Vznikají ženské jednoty a dobročinné spolky v Německu, Španělsku, Rusku, Dánsku, Uhrách, Západní Indii. Rozdělení ženské a mužské role bylo pořád poněkud striktní. Žena byla uzavřena v soukromí, starala se o chod domácnosti, její role byly hospodyně, manželka a matka. Naproti tomu muž pracoval, mohl se podílet na veřejné činnosti. Objevovala se řada diskuzí na téma místa ženy v domě a vymezení ženské a mužské sféry. Např. Sarah Lewisová považuje za úlohu žen vychovávání dívek a chlapců a také udílení rad mužům, a to i ve veřejných věcech.4

Velké rozdíly na uplatňování ženských práv ve společnosti 19. století pramení mimo jiné z rozdílů mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva. Šlechtičny měly jiné postavení než měšťanské ženy, ve vesnicích se projevovaly rozdíly mezi selkami a ženami bezzemků. Zvykové právo prosazovalo sice nadvládu mužů bez rozdílů společenských vrstev, ale v praxi se lišilo postavení bohaté hospodyně a její děvečky. Své společenské a životní uplatnění řešily tedy spíše ženy žijící ve městech.

Na přelomu 19. a 20. století se ženy v evropských velkoměstech objevují v pozicích studentek, učitelek, úřednic a jiných povoláních dříve typicky mužských.

Velmi důležitým počinem v boji o zrovnoprávnění obou pohlaví a začlenění ženy do veřejné sféry byla kniha Johna Stuarta Milla Poddanství žen (The Subjection of Woman) z roku 1869. Kniha se dočkala velké obliby, byla přeložena do všech evropských jazyků a patřila k povinné četbě obou pohlaví, dokonce i v Rusku. Autor v ní vyslovuje myšlenku, že manželství by mělo být svazkem svobodných a rovných lidí.

V moderní měšťanské společnosti, která se rozvíjí od počátku 19. století, byl muž chápán jako autonomní osobnost, která se projevuje samostatným rozhodováním, žena byla vázána na domácnost, byla nucena podřizovat se svému okolí a nemohla se seberealizovat. Zatímco muž chodí do práce a dostává za to plat, žena je na něm ekonomicky závislá, i když v domácnosti těžce pracuje. Mezi povinnosti žen patřila starost o domácí hospodářství, zacházení s příjmy manžela, správa majetku, společenská reprezentace, rodinné oslavy, péče o soudružnost rodiny. Žena mimo tyto povinnosti realizuje výchovu dětí za mužovy nepřítomnosti, ale podle jeho příkazu. Na ženu bylo pohlíženo jako na nesvéprávnou, proto se ve feministických hnutích usilovalo o získání občanského statusu a svéprávnosti žen. Ženy nemohly získat certifikát o profesi, což nadaným bohatým ženám znemožňovalo rozvíjet se a uplatnit se. Samostatně výdělečné ženy si nemohly vybírat z velké škály povolání. Mezi ty nejčastější patří práce dělnice v továrně. Vedle práce dělnice se objevuje také práce guvernantky, která byla špatně placená, ale ženy díky ní mnohdy vycestovaly do „světa“. Další velice rozšířenou volbou byla práce služebné v domě. Někdy byla východiskem z chudoby také prostituce.



  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11

  • OBSAH
  • 1 ÚVOD
  • 2 ŽENA V PRŮBĚHU HISTORIE